Historie

z dokumentu „Codex diplomaticus Moraviae“

První lidská obydlí stávala v dnešních Těmicích na srázném břehu východně od potoka Syrovínky, přímo nad močálem, který tam byl ještě ve dvacátých letech 20. století a je možné, že na tomto močálu stávaly i první kolové stavby pračlověka. Místo, kde byl postaven první dům s číslem jedna a zvláště dům s číslem 2 trpěl ještě čtyři roky po regulaci potoka mokřinou a jeho majitelé museli vynaložit mnoho úsilí k vysušení obytných prostor a přilehlé zahrady (humna). Před regulací byly rozsáhlé močály po obou stranách potoka. O prehistorickém osídlení svědčí nálezy pazourkových nástrojů z doby kamenné, nalezené výzkumy pozdější dnešní školy před skálou lesíka Horky, nalézající se na pozemcích dnešního Ořechova. Od těchto dob došlo k několika historickým změnám, takže dnešní složení obyvatelstva a vesnice je mnohem mladšího původu.

Na nejstarších písemných historických záznamech je uváděno jméno obce jako Těmice, za rakousko-uherské monarchie byl úřední název Temnice a výnosem ministerstva vnitra první republiky v roce 1923 bylo jméno obce znovu stanoveno na Těmice, kterýžto název byl používán co sahá paměť nejstarších občanů. Přesný rok založení obce tedy neznáme a také o původu jejího názvu koluje několik dosud důkazy nepodložených verzí. Jedna odvozuje jméno obce od jména občana Těmy, který dle této pověsti měl být jejím zakladatelem, další předpokládá to, což je pravděpodobnější a sice, že na území zdejší obce byla temnice (vězení) některého okolního hradu či zámku - snad Buchlova a tento název se přenesl i na pozdější osadu. Na tento název je možné usuzovat i z rázu místní krajiny, kde okolní dosti vysoké hřbety stěsňují poněkud údolí Syrovínky a činí je tak temným. Tato představa pak byla v minulosti ještě jistě zesílena tehdejšími černými lesy, prostírajícími se na tomto prostranství a zvláště ještě pod dojmem tmavých mraků zastiňujících obzor. Konečný závěr však není možno jen tak lehce učinit, jelikož název mohl vzniknout z mnoha jiných důvodů, s jeho vlastním chápaným významem ani nesouvisejícím.

Po genocidách počátkem 10. století se započali občané shromažďovat u lesů, kde se snažili obnovovat svá rozptýlená sídliště. Tak vznikaly první vesnice. Svá jména získávaly většinou po raných feudálech, kteří jim dali právní a politický řád. Tímto způsobem vznikla pravděpodobně i obec Těmice, jejíž název na nejstarších historických záznamech je uveden jako Témice.

První oficiální písemná zpráva o naší obci pochází z roku 1371. Můžeme ji nalézt v Moravském diplomatáři (originální název Codex diplomaticus Moraviae). Zde je uveden tento text (překlad z latiny): " … Karel IV. věnoval panství (bzenecko-vracovké) v roce 1349 svému bratru Janu Jindřichovi, markraběti moravskému a on zase 26. března 1371 svému druhorozenému synovi Janu Soběslavovi, který byl biskupem v Litoměřicích. Ten dostal hrad a město Bzenec, les Doubravu až po Rudník a k hradu patřící dědiny Vracov, Vlkoš, Ratíškovice, Těmice, Syrovín, Hostějov a Vacenovice."

Obec s největší pravděpodobností dostala své jméno po feudálu Jana z Témů již roku 1264. Jedná se o jednu z variant možného vzniku názvu obce Těmice a dočíst se o ní můžeme v zemských deskách.

Rod Témů držel zboží asi do roku 1397, pak připisuje výnos Těmic markrabě Prokop na Bolku z Dobročkovic, manželce Zachariáše Lista z Všestrat, a to za 150 marek. V roce 1406 tatáž Bolka z Dobročkovic předala zboží za 150 marek manželu její zesnulé dcery Anny, Janu z Moravan. Od té doby mizí zprávy o Těmicích až do roku 1532. Tehdy Hynek ze Žampachu a Hluku byl usazen v Bzenci, kde zapsal František Šarkán polovinu zboží, hlavně vinohrady, roku 1535 na Onsika z Bílovic. Tento spojil v jednu správu dvůr těmický a ořechovský. Roku 1550 Kateřina z Doloplast, vdova po Václavu Ořechovském, prodala zboží, a to Ořechov i s Těmicemi Janu, Václavu a Miklasovi Onzíkovi z Bílovic. Ten sjednotil těmické zboží s ořechovským. Později přešel statek na Probošta olomoucké kapituli Jana Arnošta Platejza z Platejštajnu, který jej v poslední vůli připsal Anně Litoměřické z Cizbic.

Další známé písemné zprávy o obci pochází z roku 1649, tedy rok po skončení 30leté války. Po podepsání míru vestfálského se zdály tehdejší poměry politicky a nábožensky vyřešené, nebylo pochyb o tom, že zkonfiskované statky českých exulantů zůstanou v rukou císařských. S císařskou vlajkou vraceli se různí císařskou milostí obdaření důstojníci s bohatou kořistí a válečným lupem a zakupovali si statky ve vylidněných českých zemích. Tak v roce 1649 zakoupil naši obec, která náležela do té doby s Malým Ořechovem panství kláštera Velehradu císařský oficír Marko Lubedich Cappelet, honosně titulovaný jako oberst charvátského pluku zu Rose jeho milosti císaře římského. Koupil celé panství i s obyvatelstvem za 12000 zlatých rýnských (1 zlatý rýnský se počítal po 60 krejcarech). Nějaký šlechtic toho jména byl však roku 1648 zastřelen ve Bzenci.

Po strašné 30leté válce zůstalo ze 3 miliónů českých obyvatel jen 800 tisíc. Podle mapy pořízené Komenským před touto válkou, byla zničena a navždy vymizela z mapy celá spousta českých vesnic. Bezohlednost císaře Ferdinanda II. po bitvě bělohorské pocítila i naše vesnice. Obyvatelstvo věrno víře podobojí se vystěhovalo a tím vesnice zpustla. Takových pustin bylo v roce 1655 napočítáno v tomto kraji 25. Ve vesnici zůstalo 36 obydlených domů, a sice největší usedlosti. Bylo to 14 sedláků, 6 podsedníků a 16 chalupníků a podruhů. Tři usedlosti měly po 50 měřicích, pět po 37 měřicích, tři po 25 měřicích, ostatní po 10 a méně měřicích. Pustých vinohradů zůstalo 31 achtelů (osminek měřic).

Zde uvádíme jména některých rodin: Farhula, Prušina, Kanzík, Koláček, Vašek, Daněk, Holota, Černý, Janovský, Ondruš, Baraš, Biskup, Praskovský, Falan a jiní. Z těchto jmen se na místních gruntech jako vlastník již žádné nevyskytlo.

V pozdější době nevyskytují se zmínky o nějaké vrchnosti Těmické a není písemných záznamů. Nejhorší doba poddanství byla pro náš lid v 18. století, kdy vrchnost měla poddaného úplně ve své moci a učinila ho znenáhla svým nevolníkem, zvláště cizí šlechta, která se dostala sem po válce třicetileté. Nové vrchnosti ukládaly poddanému lidu nebývalé platy a roboty, čím dále tím větší a uvrhly ho do tuhé poroby. Poměry ubohých lidí poddaných zhoršily se konečně tak, že museli zvláště v nejpilnější čas pro hospodáře ve žních robotovati týdně celých 6 dní a to obyčejně od východu až do západu slunce. Platy a roboty byly na různých panstvích nestejné a rozličné, někdy i na jednom a témže panství, nerobotovali pouze rychtářI.

V roce 1718 prodává hrabě Maxmilián Magni klášteru Velehradu panství Těmice a Ořechov se všemi poli, lesy, lukami, vinohrady, dobytkem a poddanými i se všemi robotami, nic nevyjímaje za 48 tisíc zlatých rýnských.

V roce 1750 je sepsána nevolnická povinnost obce Temnice takto: Klášteru se každoročně muselo o svatém Jiří nebo svatém Václavu odvést 36 zlatých, 27 krejcarů jako úrok "z domků a chalup", ježto temničtí neodváděli vejce a kuřata tak namísto nich 7 zlatých a 30 krejcarů, místo vína 17 zlatých a 46 krejcarů a upřísti 105 funtů přádla. Kromě toho byla povinna obec robotou: sedláci dodávali 14 koňských dvojspřeží jimiž museli robotovat 3 dny v týdnu, podsedníci 6 osob 3 dny v týdnu, chalupníci a podruzi 16 osob na 1 den v týdnu. Vedlejší Domanín namísto roboty platil 58 zlatých a 20 krejcarů, přičemž ale musel vypomáhat potahem i pěší robotou například při stavbě kláštera a podobně, tak roku 1750 odpracovali Domanínští 146 dnů trojspřežně a 889 pěšky.

Příklad tehdejších cen: za 25 krejcarů byla měřice rži, deset másů kořalky stálo 2 zlaté a 30 krejcarů, más kořalky byl za 15 krejcarů, prase za 6 krejcarů a podobně.

Před reformami josefinskými byla obec přifařena do Bzence. Císař Josef II. dal v Domaníně postavit kostel a Temnice byly přifařeny k němu.

V roce 1757 byl sepsán první pozemkový katastr, v němž je zaznamenáno, že Temnice čítají 20 sedláků, 23 domkařů a 22 podruhů. Z nich 14 sedláků mělo 42 měřic, šest asi po 16 měřicích. Domkáři měli sice své domky, ale na 1/2 měřici panské půdy, dva byli na obecním, kovář a pastýř Halaška. Podruzi měli od půl do půl druhé měřice.

Za rakousko-uherské monarchie byl úřední název naší obce Temnice (německy vyslovováno Temnitz), výnosem ministerstva vnitra první republiky v roce 1923 pak bylo jméno obce stanoveno na Těmice, kterýžto název vznikl v polovině 19. století z původních Témic změkčením.

Osvobozena od druhé světové války byla naše obec dne 28. dubna 1945 rumunskou armádou. Lidé se snažili naši obec co nejrychleji obnovit, budovali nové silnice, začaly opravy veřejných budov a prostranství. V letech 1948-1989 se pokračovalo ve výstavbě nových domů a budov. Po roce 1989 byl v obci vybudován místní vodovod, rozvod plynu, kabelová televize a telefonní síť. Bylo rekonstruováno koupaliště.

V roce 1656 se uvádí jen tři jména: Terlida, Vaculík a Pavlíček. V roce 1754 řadí se k nim další: Jakub Laga, Pavel a Martin Uhlíř, Florián a Pavel Čožík, Tomáš Poštolka, Jan Klobáska, Běta Miklová, Václav Němec, Martin Hapla, Jan Petřík, Josef a Antoš Čožík. Od roku 1820 vyskytuje se Zich, Slavík, Glos, Marčík a Janoušek. Ve století 19. po zrušení nevolnictví nastalo mísení obyvatelstva, objevují se cizí přistěhovalecká jména Fridrich, Šinogl, Uleschleger, Gistr. Podnes zůstávají zde v kraji rozdíly v typech obyvatel, i když tyti již nejsou tak patrné, rozdílnější zůstalo dodnes nářečí - přes české odstíny Vážan, Ořechova, Žeravic až po původní místní slovácké nářečí a přimíseniny švédských, ruských a francouzských přistěhovalců, sídlících na opačné straně.

Domy v roce

• 1656   1790   1834   1890   1900   1965   2000   2015
• 36       64       78      78       121      230     286     305

Obyvatelé

• 1656   1790   1834   1890   1900   1950   2000   2015
•             282    368     616     624    791      854     898